Motýl 3/3

2. června 2012 v 20:18 | Bjanca |  Povídky
Poslední část... konečně Smějící se


Dusil jsem se, slzy se znovu objevily, upamatoval jsem se na motýlova rozervaná křídla.

Zaklonil jsem hlavu, nechávaje měsíční světlo ozařovat můj krví zmáčený obličej, mou slzami potřísněnou tvář.

Mé dítě! Je pryč. Už nemám pro co žít.
***
"Kde je kapitán?" zeptal se netrpělivě generál George Hammond.
"Je tady, pane." Odpověděl Samuels
"Kapitán?" zeptal se O'Neill
"Na můj rozkaz se bude podílet na této misi."odpověděl Hammond
"Rád bych si sestavil svůj tým sám, pane."
"Ne na téhle misi. Je to náš expert na hvězdnou bránu."
"Odkud ho sem převeleli?" zeptal se Jack
"Převeleli JI sem z pentagonu. Kapitán Samantha Carterová se hlásí do služby, pane."

***
No, ikdyž...
 

Rýma 1/2

16. ledna 2012 v 22:21 | Bjanca |  Povídky
Dávám jí sem hned jinak na to zapomenu. Přeji příjemné čtení. Teda pokud jste za tu dlouhou dobu mé nečinnosti neopustili můj blog nadobro. :)



"Bhe… bhe… BHEP-ČÍÍÍÍK!"

Jack kýchal, popotahoval a třásl se v pokrývkách, proklínajíc časný odpolední chlad. Bože, to je peklo, pomyslel si, přetočil se na záda, aby zabránil vytékání rýmy z nosu.

On, ze všech lidí - Generál, a jeden zatraceně dobrý, pokud to tak o sobě může říci, který si prošel každým představitelným peklem se zřetelem na války, mučení a dokonce i několika hodinové přednášky o archeologii od doktora Jacksona- dostal rýmu. Obzvláště rozčilující rýmu.

Popotahoval kudy chodil - a za ušima se mu usadila roztahující se bolest hlavy - oči měl bez jakéhokoli důvodu vlhké, a byl by přísahal, že zdolal Guinessův světový rekord v opakovaném kýchání. A tady přichází jedno další:

"BHEEEPČÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!"
"……. Okouzlující."

Jack za sebou zaslechnul jemný, uhlazený hlas a tiché hihňání. Otočil se, aby stanul před zdrojem hlasu - Sam ležela půl metru od něj, na jejích hladkých rtech pohrával stín úsměvu, dvojice ledově modrých očí se rozpustile smála. Jack na ní zlobně pohlédnul, v ústech mu škubalo.

"Zmlkněte."
"Bhepčík - Nikdy jsem neslyšela nikoho kýchat jako vy. Velmi zábavné."
"Zmlkněte jinak… He - he - HEEEP ČÍÍÍÍÍÍÍÍK!"
"Omlouvám se pane!"
"Kruci, no to byste měla."

Jack se zachumlal do pokrývek a popotahoval. Sam pozorovala Jacka, kterak znovu vzdychá a popotahuje a do jeho obvykle bezcitných očí se vloudilo účastenství.

"Jste v pohodě?"
"Nevidíte snad? Jsem v pohodě. Mám jen rýmu. Běžte si zase lehnout."
"Jít spát? Musíte si ze mě dělat srandu. S někým, kdo vedle mě hepčíká, jak můžete po mně, nebo po komkoli jiném, chtít, abych spal?"
"Daniel s Teal'cem spí."

Jack jednou rukou líně ukázal na Daniela s Teal'cem, kteří leželi a spali. Daniel byl zachumlán ve své oblíbené modré pokrývce, spal na koberci pod zavěšeným symbolem, který trochu připomínal kříž, celý elegantně schoulený, hrudník se mu rytmicky nadzvedával a rytmicky mu klesal.

Teal'c byl rozvalen na jedné z kostelních lavic, jeho nohy a paže vykukovaly zpoza pokrývky, jíž se přikryl. Tiše zasténal a zvedl své zápěstí až k čelu, mumlaje si cosi ze spánku. Sam protočila oči v sloup.

"Pro mě je spaní hned vedle letiště lepší než spaní vedle hepčíkajícího kolose."
". . . . . . . ."

Jack zrudnul, pak popotáhnul a znovu kýchnul. Sam si povzdechla, přitulila se blíž, soucitně skláněje hlavu, takže se její čelo dotýkalo toho Jackova. Jack popotáhnul a cítil, kterak mu červenají tváře, jakmile ucítil na svých ústech Samin šepotající dech.

"Máš teplotu… bolí tě hlava?"
"Jo."
'. . . . . . . . .'

Ke Jackovu nepatrnému zklamání Sam své čelo odtáhla; její oči neopouštěly ty Jackovy. Přemýšlivě se na vteřinu zahleděla - a pak se její výraz změnil. Jack ten výraz znal. Ve skutečnosti ho znal velmi dobře.

Saminy oči byly chladné a vypočítavé, koutky jejích perfektních rtů se zvedly do nejnepatrnějšího náznaku úsměvu. Jackovi se zaseknul dech v hrdle, bál se a očekával v tu samou chvíli, kdy se Sam znovu pohne. Když Sam otevřela svá ústa, její hlas o stupeň klesnul, na okrajích byl úmyslně zastřený.

"… Znám na tu bolest skvělou léčbu."
"Sam, ne."
"Je to…"
"Nechci to vědět! Neposlouchám! Běž spát!"
"Tak dobře, neposlouchej."

Sam se uculila - a Jack se zamračil, nevěděl, co tím myslí, ale o vteřinu později zadržoval výkřik, když ucítil štíhlý prst hladící ho někde, kde by raději v tuto chvíli hlazen být nechtěl. Popadnul její ruku, popotahoval a červenal se a zavrčel: "… Plukovníku Carterová, buď si teď hned začnete počínat normálně jinak…"

"Jinak co? … No tak, Jacku…" naklonila se blíž, něžně kousaje do Jackova našpuleného spodního rtu.
"Neměli jsme to celých pět dní…"
"Sam, ne. Zítra v noci budeme zátky na Zemi, a pak klidně můžeme.,,"
"Nemůžu čekat tak dlouho…" dýchla Jackovi na čelist, rozesílaje statnému muži chvění po páteři.

Jackův hlas se zlomil v půli, když protestoval: "Sam… zatraceně… NE! Daniel s Teal'cem jsou poblíž, a tohle je kostel kde spíme…"
"Kaple," opravila ho Sam, vtiskávaje na milencův krk polibek, klouzaje prstem dolů po Jackově hrudi, rozepínaje rychle zip jeho bundy.

Jack vydal další přidušený zvuk, v krku měl vyschlo a bolavo. Předstíral, že je klidný a v pohodě - ale uvnitř sebe věděl, kam je tohle oba zavede - a zaťal své chvějící se pěsti proti jejímu hrudníku, odstrkujíc ji pryč, klouby bílé napětím.

"Kaple, ano. Nemravnosti na svatém místě jako je tohle - budeme zatraceni navždy, vzejde z toho boží trest - a…"
"Ale nevzrušuje tě ta představa milování se před oltářem, pod křížem - pošpiňuje a porušuje svatá práva - aspoň trošku?"

"Sam!"

"Není nic takového jako Bůh. To je jediná pravdivá věc, kterou jsem se během svého života naučila."
"Já na rozdíl od tebe věřím, že Bůh tu je. Mám morálku. Mám svědomí." Jack zavrčel a varovně na Sam zahlížel.

Sam se zasmála s hranou ironií, uvolněné prameny blonďatých vlasů jí spadly na bledé tváře.
"Ach, opravdu? Svědomí?"

Uculila se - a nenechal Jackovi čas na protesty, zajala mužovu tvář mezi svýma rukama a zapečetila jejich rty. Jack se snažil svou milenku odstrčit - ale když chuť Samina jazyka pronikla k jeho rtům, vzdal se.



...TBC...

Omluva

16. ledna 2012 v 22:02 | Bjanca |  Blog
Nenapadá mě jiný způsob, jak jinak začít, než: Omlouvám se...
Ale nebudu tady rozebírat dlouhý příběh o tom, proč nemám na blog čas. Prostě ten čas není.
Povídky sice napsané jsou, ale dokopat se k tomu, abych je přepsala a dala na blog, je už věc druhá.

No dám sem jednu jako omluvu, snad to bude dostačující. A pokusim se co nejdřiv dopsat Motýla. Už mám vetší část, ale nějak nevím jak zakončit. Časem to možná příjde samo. Uvidíme.
Tak ještě jednou: Omlouvám se.
 


Motýl 2/3

12. srpna 2011 v 22:09 | Bjanca |  Povídky
...


Pamatuji se, jak jsem jedno ráno seděl venku a čekal, až vyjde slunce. Byl jsem tehdy malý, sedmiletý nebo osmiletý, předpokládám.

Chladný ranní podzimní vzduch nebyl nic pohodlného.Chlad mě vždycky unavuje a uspává. A tak jsem se budíval brzy, čekal na východ slunce a nechával první paprsky světla zahřát mou pokožku.

Chodil jsem po celém městě.Bylo to malé město.

Na konci města byla mýtina. Místo, na němž jsme za nocí mívali, s kluky, táboráky.


Sednul jsem si vedle a trošku jsem cvakal zuby, zatímco jsem s nadějí sledoval rozednívající se oblohu.

Pak jsem se znovu zadíval na vyhaslý oheň, sledoval jsem slabé paprsky barvící vpadlý popel. Zafoukal jsme do něj a díval se, kterak ty malé šedé částečky tančí v prvních ranních paprscích, úsměv na tváři.

A pak jsem to uviděl. Vedle ohniště. Opar jasné modré a nachové. Křídla. Intenzivní, utajená krása zhuštěná do drobného tělíčka. Motýl. Mimo sezonu, ale ta krása brala dech a dočasně zabolela na srdci. Mrtvý.

Je zvláštní to přiznat - ale byla to ta nejděsivější a zároveň nejkrásnější věc, jakou jsem ve svém životě kdy spatřil. Kdybyste někdy viděli mrtvého motýla, pochopili byste.

Zastaví vám to srdce, doslovně. Tak krásná drobná věc, s tak kratičkým životem, tak… klidná a mrtvá, a přesto provokativně emotivní. Něco, co k vám skutečně promlouvá a nutí vás přemýšlet. Nebo dokonce vaše myšlenky kompletně zastavit. Bez života a přesto sugestivně elegantní.

Právě tehdy mě obešlo náhlé nutkání. Nepamatuji se, jestli jsem věděl, co mě zasáhlo, a dokonce ani nevím, proč jsem to udělal.

Možná jsem byl žárlivý na jeho krásu.


Nebo jsem jen nechtěl, aby to viděl kdokoli jiný, chtěl jsem si to ponechat schované ve své paměti a jen a pouze ve svých vzpomínkách. Možná to bylo zkrátka čiré šílenství nebo krutost, co mě popohánělo.

Zvednul jsem ho, křídla se ve větru zlehka zachvěla, jako kdyby byla stále živá - a první silnější ranní paprsek se zatřpytil na jeho jiskřivých křídlech.

Držel jsem obě křídla mezi prsty… a trhnul jsem. Křídla se odtrhla překvapivě lehko, a tělo dopadlo na zem. Bylo to jako provinilá rozkoš - jako kdybych věděl, že bych to neměl dělat, ale přesto jsem to udělal. Téměř erotické, svým způsobem, jestli chápete, co tím myslím.

Roztrhal jsem křídla a vhodil je do větru - třepotala se jako drobní motýlci, tancovala v podzimním větru, a pak spadla na zem na smutnou a mrtvou hromádku.

Mé prsty byly pokryty třpytivým modro-černým popraškem z křídel. Zamračil jsem se a pokusil se ho sfouknout, pak jsem si otřel prsty do mikiny- ale ten třpyt tam zůstal, jako krvavé skvrny, jako by mě obviňovaly ze zabití.

Kousnul jsem se do rtu, převalil se přese mě pocit viny, ačkoli jsem neměl tušení, proč se cítím být vinen. Už předtím byl mrtvý, přesto jsem se cítil, jako kdybych ho byl zabil. Cítil jsem nenávist - k sobě, přirozeně, a slzy, jež mi kanuly po tváři.

Dupnul jsem na padlé motýlí tělo a ucítil, jak jeho drobné tělíčko pod mými teniskami povolilo. Zaječel jsem, udělalo se mi špatně, a dal jsem se do běhu.

Mé srdce křičelo, já jsem plakal a utíkal. Utíkal jsem až domů. Před domem stála má matka. Zřejmě se chystala jít mě hledat, když jsem se vytratil pryč. Pamatuji si, jak jsem se křečovitě držel její dlouhé sukně a plakal. ...


Motýl 1/3

8. srpna 2011 v 23:41 | Bjanca |  Povídky
Moc se omlouvám, že nekomentuji vaše články a na svůj blog nic nepřidavám, ale prazdniny jsou v plném proudu a já si je hodlám pořadně užít... Očekávám, že po prazdninách se vše vrátí do starých kolejí ale teď povídka.Je to v době kdy se Charlie zastřelil...


A tak tu stojím. V kaluži krve. Se svým mrtvým synem v náručí. Charlie je rozvalený v lepkavé krvi na zemi přede mnou. A to je zvláštní. Nic necítím. Zatím.

Mozek je úžasná věc. Je to tlumič otřesů, pro začátek. Zmate vaši mysl a chrání vás před přemýšlením - právě jako pocit, který máte poté, co jste tloukli hlavou o zeď nebo jste se dostali na večírek příjemně opilí.

Bylo mi špatně. Chladné, trpké slzy se mi lepily v proudech na tvář, mé bolavé oči byly neschopny dalšího pláče. Myslím, že se mi chvějí rty. Myslím, že se chvěji já sám.

A pak to přišlo. Tlumič otřesů se zhroutil a záplava bolesti, a to doslovně, se navalila do mého mozku, způsobuje přetížení emocemi - a já se dusil.

Nemohl jsem brečet, nebyly tu žádné další slzy, jen jsem se dusil a zajíkal se a má kolena podklesla a, ach můj bože, Charlieho studená krev vystříkla pod mou vahou a mně se udělalo špatně. Charlie je tak bezvládný a ledový…

Složil jsem nemístně polámané tělo svého syna stranou na zem a naklonil jsem hlavu na tu stranu, kde mám pravé ucho, nad Charlieho hruď. Je zřejmé, že je mrtvý.

Jen tomu prostě nedokážu uvěřit, nechci tomu věřit; a zatraceně dobře vím, že nic neuslyším - ale když jsem doopravdy nezaslechnul tlukot jeho srdce, vykřiknul jsem. Bezeslovný výkřik, neboť jsem ztratil hlas.

Ale jeho tělo je studené a je… Je mrtvý.

Žal, jako takový, není tím nejhorším. Tím nejhorším je učinění jediného kroku směrem pryč od ztráty, přenesení se přes to - a upřímně, ani se mi do toho nechce.

Chtěl bych takhle zůstat navždy, s jeho mrtvým tělem, pozorujíc, kterak necitelné měsíční světlo ledové barvy spočívá na jeho krásné tváři… zůstat zde, dokud bych se k němu nepřipojil.

Je to možné, slyšel jsem, že lze zemřít na zlomené srdce. Nepamatuji si jméno, ve škole nám kdysi jeden učitel čítával básně o lásce od básníka, který zemřel na zlomené srdce krátce po tom, co tyto básně napsal,

Ačkoli vím, že jeho duše odpočívá jinde. Jeho tělo je zlomené a jeho duše odlétla - k věčnému zřídlu, či do Ráje, jak mě to rodiče před tolika lety učívali, když jsem byl ještě malým chlapcem.

Není tu. A je to tak zřejmé, protože nelze vycítit jeho přítomnost. Když byl Charlie naživu, byl jsem schopen ucítit jeho přítomnost na míli daleko - šťastný paprsek bytí, plný energie, poskakující, smějící se a zpívající.

Ale přesto - i bez jeho duše ke mně jeho tělo volá. Vím, že za tím prázdným skelným pohledem není nic, až na barvu očí a tuhnoucí maso.

Vím, že i kdybych obětoval tisíce životu a svou duši zaprodal Ďáblu, ani tak bych ho nezískal zpět.

A přesto - nedokáži se z tohoto místa hnout, tohoto nekončícího moře krve a měsíčního světla, jako kdybych tu byl připoután. Jsem provlhlý. Krví, slzami a krutými, krutými, ostrými a pichlavými měsíčními paprsky.


Paže má rozhozené kolem sebe, vypadá jako úhledně přišpendlený motýl. Opět jsem položil hlavu na jeho hruď a chytnul Charlieho za ruku, pro nedostatek čehokoli lepšího. Jen jsem čekal, čekal, až mě utrpení a žal zanesou do míst, kde je i on.


Rozervali jste někdy motýla na kusy? Já ano. Je to mlhavá vzpomínka, jedna z těch provinilých, ale nicméně krásných, stejně jako všechny vzpomínky na Charlieho.

...
V sobotu odjíždím na tábor jako Ičko... pokračování by se tu mohlo objevit do pátku :) A ještě jednou se omlouvám SBčkám, že nekomentuji... Slibuji, že všechno vynahradím :) Užijte si zbytek prázdnin.







Zpoždění

20. června 2011 v 20:56 | Bjanca |  Povídky
Tak tady je....



Našel ji v tělocvičně, jak mlátí do boxovacího pytle. Její pěsti se pohybovaly obrovskou rychlostí a její výkopy byly ohromující. Čisté kalhoty těsně přiléhaly k jejímu nádhernému pozadí. Tílko jí sahalo těsně nad pupík. Čelisti měla pevně stisknuté odhodláním a vztekem, trhaně oddechovala.

Brigádní generál Jack O'Neill sebou trhl, když pohlédnul ženě do tváře. Srdce ho bolelo vědomím, že to on je tím, kdo způsobil tu bolest a rozhořčení. Proč se ze všech těch dnů musel zpozdit právě dnes? Proklínal sám sebe. Měl důležitou schůzku, kterou nemohl přesunout. Poslední měsíc měl pořád nějaké důležité schůzky. Není divu, že ztratil tolik času a zapomněl, co je dnes za den.

Sam stále tloukla do pytle; tělo se jí lesklo potem. Jack si nad tím uličnicky olíznul rty. Doufal, že se brzy usmíří - jeho milenka vypadala příliš lákavě. Zhluboka se nadechl, sebral odvahu a vydal se k ní.

"Sam."
Rány nepřestávaly. Ve skutečnosti ještě nabraly na intenzitě. Jack si povzdechl. Odhadoval, že má štěstí, že Sam stále buší do pytle a ne do něj.

"Sam, mrzí mě to."
Dobře umístěný boční kop, ale žádná odpověď.

"Zapomněl jsem. Hodně jsem pracoval. Měl jsem samé schůzky a… Sammie, já to tak nemyslel."
Sam se rozzlobila.
"Takže tvé schůzky jsou mnohem důležitější než dnešek?" zeptala se a bouchla pěstí do pytle..
Srdce se mu tou myšlenkou sevřelo, protože ačkoli pro něj Sam znamenala celý svět, věděl, že měla teď pravdu.

"Jistěže ne, Zlato." Řekl Jack. Ona si jen odfrkla a nespouštěla oči ze svého cíle. Svým způsobem byl Jack za to vděčný. Jeho omlouvání se tím zjednodušilo. Vždycky se strachoval, že jakmile se mu Sam zadívá do očí, spatří v nich pravdu, celou pravdu. Na druhou stranu to ale bolelo.

Musí něco udělat. Fakt, že na něj Sam kvůli jeho zapomnětlivosti nemluví, ho ubíjel. Jack se zamračil a zhluboka se nadechl. Potřeboval upoutat Saminu pozornost. Ona stále tloukla do boxovacího pytle, bušila a kopala do něj. Jack zjistil, že existuje pouze jedna možnost, jak skutečně upoutat její pozornost. Znovu se zhluboka nadechl, a pak skočil vpřed, mezi ženu a boxovací pytel.

Bylo to hlavně štěstím než čímkoli jiným, že to neschytal pěstí do obličeje. Její pěst narazila do jeho ramene. Jack zamručel, ale udělal krok vpřed, obtočil paže kolem Samina krku a svými rty se setkal s jejími. Sam ze sebe vypravila překvapený zvuk a klopýtla pod tou vahou.

Když se odtrhli, Jack slyšel zběsilý tlukot svého srdce. pomalu otevřel oči, jako by mohl oddálit skutečnost, že na něj Sam upřeně zírala. Slabě se usmál a jeho odvaha se pod ledovým pohledem vytrácela. Sam byla stále naštvaná, měla na to právo, ale aspoň teď poslouchala. Jack pomalu odstoupil.

"Je mi to líto."
Žádná odpověď. Sam tam jen stála a upřeně se na něj dívala, paže měla zkřížené. Její tělo bylo stále vlhké potem a Jack cítil, že jeho rukávy byly navlhlé po kontaktu s její pokožkou. Přenesl váhu z jedné nohy na druhou.

"Nikdy bych nemohl zapomenout na naše výročí."

Žádná odpověď. Sam se mračila. Jack si navlhčil rty a netušil, co by měl udělat. Zahanbeně se díval do země. Pro to, co udělal, nebylo žádné omluvy. Tedy žádné, kterou by mohl Sam říci.

"Já vím."

Trhnul sebou, když ho dvě ruce popadly v pase a přitáhly si ho blíž k sobě; zajíknul se, když se vlhká ústa přitiskla na jeho; zasténal, jakmile jazyk proklouzl mezi jeho rty. Jackovy ruce ji hladily na zádech než sklouzly o něco níž. Sam zavzdychala, když ji ruce stiskly. Přerušili polibek a Sam se usmála. Dovolila mu odnést ji z tělocvičny; bylo ji jasné, co má Jack v plánu.

Jen doufala, že jí Generál Landry dá na zítra volno.

Zaneprázdněná

20. června 2011 v 6:48 | Bjanca |  Blog
Zaneprázdněná... To je v poslední době můj status. Pořád mám něco na práci. Snažím se jak jen to jde, ale vůbec nemám teď čas na blog, jenže jak to tak vypadá asi až do konce školního roku mít nebudu. Tudíž se moc omlouvám a k té omluvě jsem napsala jednu krátkou jednorázovku, která se tu během dneška objeví. Přeji vám abyste těch pár dnů ,do konce, ve zdraví přežili.

My víme své

23. května 2011 v 16:50 | Bjanca |  Blog
Článek z časopisu ENIGMA, který je právě v prodeji



Šepot

16. května 2011 v 16:18 | Bjanca |  Povídky


Bolest v břiše nebyla tak strašná, jak předpokládala. Po počátečním zděšení, které ji projelo celým tělem, se propadla do naprosté otupělosti. Ani jí moc nevadilo, když se ten jaffa smál jejímu pádu a tím i celkové prohře.
Zdálo se, že se čas vleče - jako by snad ani neexistoval. Spěšně jí odnesli do malé vesnice, kde operovali jak zraněné vojáky tak i jaffy. Obklopili ji lékaři a zvažovali, zdá má cenu ji vůbec operovat. Jejich šepot doléhal až k ní a to co slyšela ji rozhodně neuklidnilo.
……
"Je to major Carterová?"
"Přežije to?"
"…Nějaký jaffa…těžce ji ranil."
……
Obstoupili ji, nahmatali jí na krku puls a pevně ho stiskli, dokud nezačala pociťovat malátnost a neupadla do bezvědomí.
Jak mohla ona, žena, která dokázala, že je rovna ostatním vojákům, být tak lehce a rychle poražena?

Dlaně měla zpocené a lepkavé vlastní krví. Umírala - věděla to a smířila se s tím. Ačkoli ze smrti měla strach, věděla, že se nakonec dostane do Ráje. Doufala v to. Žila čestně a nikdy nezabíjela úmyslně.

Dýchala těžce a přerývaně, škrábalo jí z toho v krku. Lapala po dechu, kašlala, občas přestala dýchat úplně - přicházelo to nepravidelně, někdy to trvalo jenom chvilku, ale jindy se málem udusila.
Celým tělem se jí rozlévala tupá bolest - tělo měla ztuhlé a bála se pohnout, protože jí připadalo, že by si sebemenším pohybem mohla ošklivě ublížit. Nejhorší na té bolesti byla její hrdost. Její hrdost. Její ženská hrdost. Ta teď byla pokořena a zadupána do země a to všechno díky jednomu jaffovi.

"Sam?" dolehl k ní čísi šepot. Ale Sam nevnímala, utápěla se ve svém pokoření, že se nechala tak snadno přemoci.

"Sam." Zašeptal hlas ještě jednou. Byl jí známý; často ho slýchávala ve své hlavě, když byla osamělá. Hlas, který si od svého pokoření často vybavovala. Přesto stále odmítala hledat útěchu v domněnce, že on si jí cení a váží. Jak může milovat někoho jako je ona? Nedokázala to pochopit. Byl vojákem těch nejvyšších kvalit a on tu zatím sedí vedle ní - obyčejné a pokořené ženy. To nemůže být pravda.
Sevřel jí pevně chladnou rukou a jemně jí hladil.
"Sammie, jestli mě slyšíš, odpověz mi, prosím." Zaprosil.
"Jestli jsi vzhůru, jen mi to naznač, chtěl bych ti něco říct."
"Plu…" zkusila to Sam, ale pak ucítila na svém rtu teplou krev a zmlkla. Muž sedící vedle ní tiše zasténal a stěží zadržoval slzy. Stále jí konejšivě držel za ruku a hladil ji po ní.
"Ja…Jac…ku." Vyslovila jeho jméno; po každé jednotlivé slabice ji přepadl kašel. Bolestně otevřela oči a podívala se mu do očí.
"Sam." Zamumlal s obličejem blízko toho jejího. Volnou rukou jí pohladil prsty po tváři. Zavřela zase oči a slabě se usmála. Nebyla ho hodna a on tu přesto vedle ní seděl - muž, kterého si ani nezasloužila - a trápil se pro ni. Jack jí začal hladit po blonďatých vlasech.
"Sammie…"

"Mrzí … mě to." Řekla a mírně se usmála.
Do Jackových očí se nahrnuly slzy, ale ani jedna mu zatím neskanula po tváři. Snažil se schovat za svou mužností, ale ona přesto poznala, že kdesi hluboko uvnitř svého nitra umírá spolu s ní.
"Promiň... že umírám… mrzí mě to…"
Jack jí přiložil ke rtům ukazováček; nestaral se o to, že je teď mnohem víc zkrvavený, než když sem přišel.
"Nemáš proč prosit za odpuštění. Nikdy tě z ničeho nebudu vinit."
Zvedla ruku a s vypětím všech sil ho pohladila po tváři.
"Přesto … mě to mrzí." Zamumlala skrz jeho prsty.
"Mrzí mě … že mě tolik miluješ."

Jack zatřásl hlavou a po tváři mu skanulo několik slz.
"Tohohle ze všech věcí lituj nejméně." Řekl tiše. "Miluji tě. Není tu nic, za co by ses mohla omlouvat - jsi moje, Sam. Jsi můj život, moje všechno. Když jsme měli volno… vždycky jsem na tebe myslel. Nemohl jsem se dočkat, až tě zase spatřím. Doufal jsem, že bychom spolu mohli volný čas strávit společně.." usmál se smutně.
"Možná v Ráji?"
Sam přikývla, i když jí to působilo strašnou bolest.
"Vždycky … jsem to tak cítila … Jacku." Ošklivě se rozkašlala, kapičky krve dopadly Jackovi na čelo. Ale ten se na to neohlížel. Z očí mu skanuly další slzy, když před sebou viděl ženu, kterou miloval, umírat.

Seděli tiše a jeden druhému se dívali do očí. Sam nemohla plakat, i když by si to strašně moc přála - byla na prahu smrti, ale její duše se tomu bránila - chtěla zůstat s Jackem, aby ho ještě o něco poprosila. Znovu se rozkašlala.
"Slib mi… že jim nedovolíš … aby Jonasovi ublížili." Jack přikývnul a slabě se zasmál.
"Mluvíš teď jako Teal'c." Řekl smutně. Sam se tomu usmála
"Řekni Teal'covi … že prosím … aby i on dal na Jonase pozor."
"Dáme na něj pozor, slibuji ti to."
Sklonil hlavu a opřel se svým čelem o to Samino. Zavřel oči a pomalu dýchal.
"Neopouštěj mě, prosím." Zašeptal. Nyní už se nesnažil slzy zadržet a ty mu teď volně stékaly po tváři.

Teď bylo na Sam aby ho utěšila.
"Neopouštím tě … setkáme se … v Ráji." Jemně se usmála a zavřela oči.Její srdce bilo pomaleji a pomaleji, až nakonec ztichlo docela.Ale než se propadla do závoje smrti, zašeptala větu na rozloučenou; větu, kterou od ní Jack nikdy předtím nezaslechl.
"Miluji tě."

"Já tě také miluji, Sammie." Zamumlal jí do ucha v okamžiku, kdy naposledy vydechla.

Hvězdná brána

11. května 2011 v 16:13 | Bjanca |  Má tvorba
Snažila jsem se ,správně, zachytit symboly na bráně...





Kam dál