Duben 2011

Memory device

25. dubna 2011 v 12:01 | Bjanca |  Má tvorba
Memory device... To je ten přístroj co vám připnou na spánek :D. Opravdu nevim jak jinak to popsat :D





Reakce 2/2

18. dubna 2011 v 14:08 | Bjanca |  Povídky
Pokračování...
Jack je pochopitelně zmatený. Nepředpokládám, že tomu dávám moc smyslu. Začal se mě ptát, co je špatně a proč si s tím nedokážeme poradit. Jediná dobrá věc je, že jeho objetí je velmi uklidňující. Možná mu to můžu říct.

Výprodej

17. dubna 2011 v 22:16 | Bjanca |  Blog
ÁÁÁ já se snad zblázním... Právě mi mamka oznámila, že ve čtvrtek a v pátek je v Teplicích v jednom obchodě výprodej! *Vše za polovoční cenu!* Já se těším, jak sáňky v létě. Pojedeme hned ráno, protože některé osoby jsou úplně šílené a já si rozhodně nenechám vzít ty nejlepší kousky oblečení kvůli tomu, že tam příjdem pozdě :D

Dneska jsme šli s bratrancem a bráchou ven. Šli jsme kolem rybníka a kousek lesem. Nakonec jsme vyšli v Háji (vesnice) a tam byli nějakcí kluci. Můj momentální vzhled byl : podivný culík, vytahané tričko, divná bunda, roztrhané kalhoty a špinavé boty. Když jsme kolem nich prošli, slyšeli jsme jak jeden znich prohlásil "Ale ta holčina byla fešná." ... Brácha mi potom oznámil, že se mi dívali na zadek. Podívala jsem se tedy na svůj zadek a byl bílý od zdi o kterou jsem se před tím opírala. Prostě pecka :D

Jo a povídka tu bude... nejspíše zítra :D , mám rozepsanou jednu další. Je to část Jackova života, ještě před tím něž nastoupil do SGC.

I'll Be Waiting

11. dubna 2011 v 19:29 | Bjanca |  Povídky
Lenny Kravitz - I'll Be Waiting. Dneska jsem tenhle song slyšela v autobuse a napadla mě menší jednorázovka. Navazuje na díl Osobní záležitosi. Je napsaná trochu na rychlo, takže není podle mě tak dobrá jako ostatní.



Sam

Zlomil mi srdce. Vzal mi duši. Přijela jsem k němu domů. Říct mu, co k němu cítím. Říct mu vše.

Kerry!

Objevila se tam z ničeho nic a zkazila mi plány. Plány na nový život. Jsem uvnitř zraněná, protože je tam prázdno. Potřebuji nějaký čas, být sama. Pak zjistím, co jsem vždy věděla.

Pete je opravdu špatná volba.

,,Já jsem jediný, kdo tě opravdu miluje baby!" řekl Pete už po několikáté, ale já jsem pevně rozhodnutá.


Jack

Dokud budu živ, budu čekat. Dokud budu dýchat, budu tady. Kdykoliv mi zavolá, budu čekat. Kdykoliv mě bude potřebovat, budu tady.

Na tom, co mi řekla Kerry, možná něco bude. Jednou Sam přiznám vše.

Smrt jejího otce nás všechny zasáhla. Byl to dobrý chlap. Vážil jsem si ho.

Viděl jsem jí plakat… do noci. Seděl jsem u ní v ubikaci na posteli. Držel ji kolem ramen. Cítil jsem její bolest.

,,Můžu vám pomoct?" zeptal jsem se.

Uvědomil jsem si, že v dohledu není konec. Ještě stále čekám. Teď jí to říct nemůžu. Je příliš
zraněná.

,,Kdykoliv mě budeš potřebovat, budu tady. Kdykoliv." Zašeptal jsem jí do vlasů. Tykal jsem jí a nejspíš si toho ani nevšimla, ale neodpověděla. Sam se jen ke mně víc přitiskla. Její dech se po chvíli změnil.

Usnula. Na mém rameni. Kolikrát jsem o tomhle snil?

,,Jsi má jediná, kterou jsem kdy znal,…" začal jsem jí šeptat a laskat ve vlasech. Byly tak jemné. Měl jsem pocit, že by se mi mohly rozpadnout na dlani, jen kdybych víc přitlačil.
"…ke které jsem tohle cítil. Přeji si, být s tebou, dokud nezestárneme."

Nějak jsem nenašel odvahu říct jí to, když by byla vzhůru. Sam ze spánku jen něco zamumlala.

Pomalu jsem jí položil na postel a přikryl. Odešel jsem si do své kanceláře zabalit pár věcí. Poté jsem se vrátil pro ni a slabě zatřásl s jejím ramenem.

Ospale se rozhlídka po pokoji. Zadíval jsem se do její unavené tváře.

,,Prosím, vrať se domů. Ke mně domů."

Nepatrně se usmála a ještě nepatrněji kývla hlavou. Úsměv jsem jí opětoval a vytáhl na nohy.

Reakce 1/2

6. dubna 2011 v 21:59 | Bjanca |  Povídky
Jsem tu s další povídkou. Užijte si jí...



To je hloupost.

Nejsem těhotná. Nemůžu být. Vím, že nejsem. Ale potom, když jsem si tak jistá, proč mi přijde tak těžké začít s tím testem? Proč si vůbec ten test dělám?

V pořádku, jen proto, že jsem celý poslední týden každé ráno zvracela, to nic neznamená. Jsem pravděpodobně jen nemocná.

A jen proto, že jsem se trochu opozdila - dobře, o dva měsíce opozdila - to není významné. Konec konců, vždycky jsem to měla trošku nepravidelně. Přeháním.

Ale je vždycky lepší mít jistotu. Prostě si ten test udělám, uvidím, jak falešný můj strach byl, a pak se tomu se Jackem zasmějeme. Konec konců, vždycky jsme používali ochranu.

Nebo ne? Najednou si tím nejsem tak jistá. Možná bych si ten test měla teď hned udělat. Jen pro případ… co bych měla udělat?

Před minutkou jsem si návod přečetla, ale mysl mám vygumovanou. Znovu jsem ho pročetla. Jen nakapat moč na bílý indikátorový papírek. Minutu počkat. Jestli zmodrá, pak je můj strach oprávněný. Jestli zůstane bílý (o čemž vím, že zůstane), pak tu není žádný problém, ačkoli bych si pravděpodobně měla zajít k doktorovi kvůli mému rozbouřenému žaludku. Jednoduché.

Řídila jsem se instrukcemi, vložila jsem papírek do kádinky, a pak jsem se odvrátila a začala odpočítávat minutu. Jak jsem tak odpočítávala, zvažovala jsem možnosti.

Společně jsme se vyspali jen třikrát. Kromě toho si jsem jistá, že jsem kdesi četla, že možnosti páru, že otěhotní během náhodného styku, jsou nízké. Nebo to bylo naopak? Vlastně na tom nezáleží.

Minuta vypršela. Vím, že bych se měla prostě otočit, ale je to tak těžké. Co když… co když se otočím a zjistím, že jsem se zmýlila? Co budu dělat?

No tak, Sam. Je to jen otočení. Jeden jednoduchý pohyb. Jak těžké to může být? No tak. Udělám to na tři. Jedna, dvě… tři…

***

Po tvářích mi stékaly slzy. Nejsem si jistá, jak dlouho už tu na té lavičce sedím. Zdá se to jako věčnost, ale tak dlouho to být nemůže. Přinejmenším si nemyslím, že by mohla.
Myšlenkami jsem se vrátila k SGC. Je už táta od Tok'rů zpět? Strachuje se, kam jsem odešla?

Co budu dělat? Jak mu řeknu,že jsem udělala tu nejhloupější věc, že jsem otěhotněla? Jak to řeknu Jackovi? Bude naštvaný. Vím, že bude.

Vím, že k tomu, co jsme dělali, jsou potřeba dva, ale není to vždycky tak, že muž se rozzlobí na ženu?

Je tak perfektní. Občas nemůžu uvěřit tomu, že je můj… ale občas, když se mu zadívám do očí, je to jako bych se dívala na cizince. Občas cítím, jako by se mohl každou chvíli osopit… co když se osopí? Co když si ten okamžik vybere k odhalení, že je ve skutečnosti vraždící psychopat? Sporadicky si myslím, že je příliš dobrý na to, aby to byla pravda. Co když…

"Sammie? Co je špatně? Co se stalo?" řekl někdo a přispěchal ke mně. Podívala jsem se na něj a tiše jsem zanaříkala. Ten muž je tu osobně. Co teď udělám?

Pokusila jsem se mu říct, že nic není v nepořádku, ale to, co vyšlo ven, byla další salva vzlykání. Pevně mě držel a šeptal mi do ucha konejšivá, nesmyslná nic.

Po několika minutách jsem se zklidnila a omluvila se, čemuž se usmál a zlehka mě políbil na tvář, říkajíc, že se nemám za co omlouvat. To mělo opačný efekt, než jakého se snažil dosáhnout, protože jsem se upamatovala, proč sedím na téhle lavičce a znovu jsem se rozbrečela. Ptal se mě, co je špatně.

"Uh´já jsem těh…" stačila jsem říct, než jsem se dala do dalšího pláče.
"Ššš, ššš, to je v pořádku," zašeptal, "potřebuješ čas. Ať je to cokoli, jsem si jistý, že to vyřešíme."

Usmála jsem se skrze slzy: tohle je to, co na něm miluji. Je tak klidný, když se stanou zlé věci. Nezasloužím si ho.

"Nemůžeme," zašeptala jsem. "Nemůžeme to vyřešit." Ovládnul mě pocit beznaděje. Takhle jsem se necítila od Danielova skonu.

Sodan

2. dubna 2011 v 12:16 | Bjanca |  Má tvorba
Sodanské maskovací zažízení





Logo

1. dubna 2011 v 21:10 | Bjanca |  Má tvorba
Napadlo mě, nakreslit logo SGC, ale ani ve snu jsem si nepředstavovala, že to bude tak těžký. Chvílema jsem se úplně ztracela :D Kružítko si dělalo co chtělo, tužka se v jednom kuse lámala a nakonec jsem 20 minut hledala kabel od skenru... :D