Květen 2011

My víme své

23. května 2011 v 16:50 | Bjanca |  Blog
Článek z časopisu ENIGMA, který je právě v prodeji



Šepot

16. května 2011 v 16:18 | Bjanca |  Povídky


Bolest v břiše nebyla tak strašná, jak předpokládala. Po počátečním zděšení, které ji projelo celým tělem, se propadla do naprosté otupělosti. Ani jí moc nevadilo, když se ten jaffa smál jejímu pádu a tím i celkové prohře.
Zdálo se, že se čas vleče - jako by snad ani neexistoval. Spěšně jí odnesli do malé vesnice, kde operovali jak zraněné vojáky tak i jaffy. Obklopili ji lékaři a zvažovali, zdá má cenu ji vůbec operovat. Jejich šepot doléhal až k ní a to co slyšela ji rozhodně neuklidnilo.
……
"Je to major Carterová?"
"Přežije to?"
"…Nějaký jaffa…těžce ji ranil."
……
Obstoupili ji, nahmatali jí na krku puls a pevně ho stiskli, dokud nezačala pociťovat malátnost a neupadla do bezvědomí.
Jak mohla ona, žena, která dokázala, že je rovna ostatním vojákům, být tak lehce a rychle poražena?

Dlaně měla zpocené a lepkavé vlastní krví. Umírala - věděla to a smířila se s tím. Ačkoli ze smrti měla strach, věděla, že se nakonec dostane do Ráje. Doufala v to. Žila čestně a nikdy nezabíjela úmyslně.

Dýchala těžce a přerývaně, škrábalo jí z toho v krku. Lapala po dechu, kašlala, občas přestala dýchat úplně - přicházelo to nepravidelně, někdy to trvalo jenom chvilku, ale jindy se málem udusila.
Celým tělem se jí rozlévala tupá bolest - tělo měla ztuhlé a bála se pohnout, protože jí připadalo, že by si sebemenším pohybem mohla ošklivě ublížit. Nejhorší na té bolesti byla její hrdost. Její hrdost. Její ženská hrdost. Ta teď byla pokořena a zadupána do země a to všechno díky jednomu jaffovi.

"Sam?" dolehl k ní čísi šepot. Ale Sam nevnímala, utápěla se ve svém pokoření, že se nechala tak snadno přemoci.

"Sam." Zašeptal hlas ještě jednou. Byl jí známý; často ho slýchávala ve své hlavě, když byla osamělá. Hlas, který si od svého pokoření často vybavovala. Přesto stále odmítala hledat útěchu v domněnce, že on si jí cení a váží. Jak může milovat někoho jako je ona? Nedokázala to pochopit. Byl vojákem těch nejvyšších kvalit a on tu zatím sedí vedle ní - obyčejné a pokořené ženy. To nemůže být pravda.
Sevřel jí pevně chladnou rukou a jemně jí hladil.
"Sammie, jestli mě slyšíš, odpověz mi, prosím." Zaprosil.
"Jestli jsi vzhůru, jen mi to naznač, chtěl bych ti něco říct."
"Plu…" zkusila to Sam, ale pak ucítila na svém rtu teplou krev a zmlkla. Muž sedící vedle ní tiše zasténal a stěží zadržoval slzy. Stále jí konejšivě držel za ruku a hladil ji po ní.
"Ja…Jac…ku." Vyslovila jeho jméno; po každé jednotlivé slabice ji přepadl kašel. Bolestně otevřela oči a podívala se mu do očí.
"Sam." Zamumlal s obličejem blízko toho jejího. Volnou rukou jí pohladil prsty po tváři. Zavřela zase oči a slabě se usmála. Nebyla ho hodna a on tu přesto vedle ní seděl - muž, kterého si ani nezasloužila - a trápil se pro ni. Jack jí začal hladit po blonďatých vlasech.
"Sammie…"

"Mrzí … mě to." Řekla a mírně se usmála.
Do Jackových očí se nahrnuly slzy, ale ani jedna mu zatím neskanula po tváři. Snažil se schovat za svou mužností, ale ona přesto poznala, že kdesi hluboko uvnitř svého nitra umírá spolu s ní.
"Promiň... že umírám… mrzí mě to…"
Jack jí přiložil ke rtům ukazováček; nestaral se o to, že je teď mnohem víc zkrvavený, než když sem přišel.
"Nemáš proč prosit za odpuštění. Nikdy tě z ničeho nebudu vinit."
Zvedla ruku a s vypětím všech sil ho pohladila po tváři.
"Přesto … mě to mrzí." Zamumlala skrz jeho prsty.
"Mrzí mě … že mě tolik miluješ."

Jack zatřásl hlavou a po tváři mu skanulo několik slz.
"Tohohle ze všech věcí lituj nejméně." Řekl tiše. "Miluji tě. Není tu nic, za co by ses mohla omlouvat - jsi moje, Sam. Jsi můj život, moje všechno. Když jsme měli volno… vždycky jsem na tebe myslel. Nemohl jsem se dočkat, až tě zase spatřím. Doufal jsem, že bychom spolu mohli volný čas strávit společně.." usmál se smutně.
"Možná v Ráji?"
Sam přikývla, i když jí to působilo strašnou bolest.
"Vždycky … jsem to tak cítila … Jacku." Ošklivě se rozkašlala, kapičky krve dopadly Jackovi na čelo. Ale ten se na to neohlížel. Z očí mu skanuly další slzy, když před sebou viděl ženu, kterou miloval, umírat.

Seděli tiše a jeden druhému se dívali do očí. Sam nemohla plakat, i když by si to strašně moc přála - byla na prahu smrti, ale její duše se tomu bránila - chtěla zůstat s Jackem, aby ho ještě o něco poprosila. Znovu se rozkašlala.
"Slib mi… že jim nedovolíš … aby Jonasovi ublížili." Jack přikývnul a slabě se zasmál.
"Mluvíš teď jako Teal'c." Řekl smutně. Sam se tomu usmála
"Řekni Teal'covi … že prosím … aby i on dal na Jonase pozor."
"Dáme na něj pozor, slibuji ti to."
Sklonil hlavu a opřel se svým čelem o to Samino. Zavřel oči a pomalu dýchal.
"Neopouštěj mě, prosím." Zašeptal. Nyní už se nesnažil slzy zadržet a ty mu teď volně stékaly po tváři.

Teď bylo na Sam aby ho utěšila.
"Neopouštím tě … setkáme se … v Ráji." Jemně se usmála a zavřela oči.Její srdce bilo pomaleji a pomaleji, až nakonec ztichlo docela.Ale než se propadla do závoje smrti, zašeptala větu na rozloučenou; větu, kterou od ní Jack nikdy předtím nezaslechl.
"Miluji tě."

"Já tě také miluji, Sammie." Zamumlal jí do ucha v okamžiku, kdy naposledy vydechla.

Hvězdná brána

11. května 2011 v 16:13 | Bjanca |  Má tvorba
Snažila jsem se ,správně, zachytit symboly na bráně...





Mladá dáma

8. května 2011 v 0:34 | Bjanca |  Blog
Včera jsem oslavila své 16. narozeniny. Jo, už je ze mě mladá dáma. K té příležitosti jsem se rozhodla změnit vzhled svého blogu. Nastavení mi přišlo, jako španělská vesnice :D , ale mám to za sebou a musím říct, že zdálky to vypadá dobře :D

Replikator

4. května 2011 v 20:02 | Bjanca |  Má tvorba



Něco milého

1. května 2011 v 10:24 | Bjanca |  Povídky
Jedna Májová... teda spíše Valentýnská, ale nevadí...



"Růže jsou rudé, pomněnky modré." Četla si pro sebe přáníčko. Bylo to pěkné přáníčko - červené srdce s bílým okrajem z kytiček.
Sama ho vyrobila - vystřihnula ho z papíru a použila třpytky. Dokončila jej až po půlnoci.
Kolem okrajů dala drobné, červené třpytivé hvězdičky. Prsty ji bolely.

"Přehnané." Sam ta slova škrtla a zkusila to znovu.
"Vaše - vaše oči jsou jako překrásné drahokamy, které se třpytí v měsíčním…" vyrušilo ji zahihňání.
Ohlédla se přes rameno.

Daniel stál mezi dveřmi, její ubikace a v ruce držel knihu.
"Nemusí se to rýmovat." Snažil se jí pomoci.
"Stačí jen napsat něco milého." Řekl a vešel do její ubikace..
Daniel byl trošku otřesený, když zjistil, pro koho Sam přáníčko píše, ale nakonec to přijmul. Konec konců, když pracujete v Cheyenne Mountain a cestujete na jiné planety, jsou tu mnohem podivnější věci, než že se jeden zamiluje do Jacka O'Neilla.
Ačkoli ten muž byl náladový, starý a mohl být občas i děsivý.

Sam si povzdechla: "Jako například co? Ach, plukovníku O'Neille , vaše stříbrné vlasy jsou sexy." Povzdechla si a pohrávala si s kusem papíru.
"Je to zbytečné, Danieli, nezvládnu to. Měla bych na to zapomenout."

Ale Daniel, který nehodlal dovolit, aby Sam propásla svou příležitost a pak naříkala "co kdyby" po minimálně tři další roky, vyskočil na nohy, stoupnul si před Sam s rukama v bok.
"A teď mě poslouchej." Začal a snažil se, aby mluvil přísným hlasem.
"Prostě tam půjdeš a řekneš mu, jak se cítíš nebo…nebo…" Daniel se zamračil a pokoušel se přijít na něco opravdu hrozného.
"Nebo… přesvědčím generála, aby zakázal na základně modré želé!"
Sam se zarděla a zírala na přáníčko. Tušila, že si Daniel dělá jen srandu. Ušklíbla se a zatímco se Daniel otočil, odložila polštář, na kterém seděla, stranou.
"Hej, Danieli?" doktor se ohlédnul. Sam se zakřenila a mrštila polštářem po svém příteli.
"Tohle si myslím o té tvé povídačce se želém."
Daniel zalapal po dechu, když se mu polštář odrazil od hrudi a spadnul na zem.
"Vím, co bys na to přáníčko mohla napsat." Řekl s uličnickým výrazem na tváři.
Sam vzhlédla. "Co?"
"Uniforma vám sluší, ale vypadáte mnohem lépe, když na sobě nic nemáte." Vykřiknul Daniel a zasmál se, když přítelčiny tváře zčervenaly.
"To chceš přece říct, ne?" když Sam nabyla ještě tmavšího odstínu červené, Daniel se uchechtl, otočil se na patě a odešel si přečíst svou novou knihu.
Sam si povzdechla a dívala se za svým přítelem. Daniel den Svatého Valentýna neslavil. Chystal se zavalit prací a snažit se nemyslet na jeho bývalou ženu.
Byla si jistá, že ani Jack Valentýna neslaví. Pravděpodobně si myslí, že je to nesmysl. Hloupí lidé dávají hloupá přáníčka jiným hloupým lidem. Sam se naštvala. Fajn, ona má to hloupé přáníčko a hodlá ho dát tomu hloupému chlapovi, i kdyby ji měl on za to zabít.


***
Jack O'Neill odhodil peřinu, kterou byl přikrytý, ve své ubikaci a vstal z postele. Hlášení z poslední mise psal dlouho do noci a byl moc unavený na to, aby jel domů, proto se rozhodl přespat na základně.. Během oblékání si zopakoval témata, která potřeboval probrat se Sam. Pak si pročísnul své krátké vlasy a zprudka otevřel dveře své ubikace…

- a narazil na Samanthu Carterovou, která před ním stála a vypadala pěkně nervózně.
Zamračil se. "Co jste rozbila?" Sam zprudka zavrtěla hlavou.
"To je první věc, která vás napadla?" zeptala se dotčeně. Jack naštvaně zabručel a obešel svou podřízenou. Nejdřív jídlo a pití, a pak se vypořádá s těmi obviňujícími slovy, chvějícími se rty a očima plnýma slz.
Sam spěchala za ním a pokoušela se upoutat jeho pozornost. Zatahala Jacka za rukáv a ten se plavně otočil.
"Tady!" záblesk červené a bílé a čehosi třpytivého. Sam nečekala, až si to prohlédne, a utekla.

Jack s překvapením zjistil, že svírá přáníčko ve tvaru srdce. Byly na něm třpytivé hvězdičky a na okraji tančící andílci a uprostřed bylo cosi napsáno.
***
Daniel se usmál a natáhnul ruku po hrnku s kafem, který mu stál na stole.Právě se chystal napít, když do jeho pokoje vtrhla plačící Sam. Daniel se rychle postavil a přispěchal k ní.
"Sam."

Žena se svalila do jeho postele a obličej skryla v dlaních. Plakala a tělo se jí otřásalo vzlyky, které se snažila potlačit. Daniel přistoupil ke své přítelkyni a pomalu si vedle ní sednul.
Sam na něj letmo pohlédla. Během toho okamžiku se na ní stihnul Daniel usmát. Pak se Sam opět rozplakala. Daniel jí pohladil po vlasech. Netušil, co dalšího by měl udělat.

Když se Sam zklidnila, podíval se na ni s tázavým pohledem. Sam se otřásla a odvrátila se.
"Nechci o tom teď mluvit."
Daniel se zamračil a stáhnul se. "Neublížil ti, že ne?" Sam zavrtěla v zamítavém gestu hlavou a popotáhla.
"Co kdyby sis trochu odpočinula?" zašeptal Daniel a ještě dodal: "Potom si o tom promluvíme. Ano?" Sam přikývla a položila se na Danielovu postel. Daniel se posadil do křesla poblíž postele a otevřel si svou knihu. Každou chvíli ale vrhal po Sam znepokojené pohledy.
***
Zatřásla s ní čísi ruka a probudila ji. Něčí hlas zašeptal její jméno.
"Sam."
Odstrčila tu ruku a skryla svůj obličej pod přikrývku. Musela usnout. Na dnešek neměli naplánovanou žádnou poradu ani misi, tak proč jí Daniel budí?
"Jdi pryč Danieli."
Hlas se ozval znovu a nyní byl zřetelnější. Nebyl to Danielův hlas. Patřil někomu jinému, někomu, koho znala. Sam si promnula oči a posadila se. Mrkáním zahnala poslední mlhu spánku, která jí zatemňovala mysl. Zíral na postavu sedící vedle ní na posteli. Plukovník Jack O'Neill.

"Co chcete?" vyprskla, když se upamatovala na jeho zamručení, obviňující slova a chladný hlas. Jack se tvářil, jako když ho to mrzí. Sam chtěla něco říct, možná se omluvit, ale nedostala příležitost.
Jack přitiskl své rty na její. Sam sebou trhla, ale pak zavřela oči a objala Jacka kolem krku. Jack si ji k sobě pevněji přivinul a hladil ji po zádech.
"Mrzí mě to." Zašeptal a opřel se čelem o to její.
"To přáníčko je krásné." Vzal Sam do náručí a nepostřehl, že se přáníčko spirálovitě sneslo k zemi. Sam si povzdechla a přitiskla se tváří k jeho krku a snažila se znovu se nerozbrečet.
***
Daniel zamrkal, sundal si brýle a promnul si oční víčka. Rozhodl se, že už by si měl jít lehnout. Jeho oči zachytily v matném světle třpytivý záblesk. Přešel ke své posteli.
Zvednul přáníčko ze země a usmál se nad Saminým rukopisem.
"Nemusí se to rýmovat." Pousmál se nad vlastními slovy z tohoto rána.
"Je to jen něco milého.
"Stejně jako vy.
Sam."