Srpen 2011

Motýl 2/3

12. srpna 2011 v 22:09 | Bjanca |  Povídky
...


Pamatuji se, jak jsem jedno ráno seděl venku a čekal, až vyjde slunce. Byl jsem tehdy malý, sedmiletý nebo osmiletý, předpokládám.

Chladný ranní podzimní vzduch nebyl nic pohodlného.Chlad mě vždycky unavuje a uspává. A tak jsem se budíval brzy, čekal na východ slunce a nechával první paprsky světla zahřát mou pokožku.

Chodil jsem po celém městě.Bylo to malé město.

Na konci města byla mýtina. Místo, na němž jsme za nocí mívali, s kluky, táboráky.


Sednul jsem si vedle a trošku jsem cvakal zuby, zatímco jsem s nadějí sledoval rozednívající se oblohu.

Pak jsem se znovu zadíval na vyhaslý oheň, sledoval jsem slabé paprsky barvící vpadlý popel. Zafoukal jsme do něj a díval se, kterak ty malé šedé částečky tančí v prvních ranních paprscích, úsměv na tváři.

A pak jsem to uviděl. Vedle ohniště. Opar jasné modré a nachové. Křídla. Intenzivní, utajená krása zhuštěná do drobného tělíčka. Motýl. Mimo sezonu, ale ta krása brala dech a dočasně zabolela na srdci. Mrtvý.

Je zvláštní to přiznat - ale byla to ta nejděsivější a zároveň nejkrásnější věc, jakou jsem ve svém životě kdy spatřil. Kdybyste někdy viděli mrtvého motýla, pochopili byste.

Zastaví vám to srdce, doslovně. Tak krásná drobná věc, s tak kratičkým životem, tak… klidná a mrtvá, a přesto provokativně emotivní. Něco, co k vám skutečně promlouvá a nutí vás přemýšlet. Nebo dokonce vaše myšlenky kompletně zastavit. Bez života a přesto sugestivně elegantní.

Právě tehdy mě obešlo náhlé nutkání. Nepamatuji se, jestli jsem věděl, co mě zasáhlo, a dokonce ani nevím, proč jsem to udělal.

Možná jsem byl žárlivý na jeho krásu.


Nebo jsem jen nechtěl, aby to viděl kdokoli jiný, chtěl jsem si to ponechat schované ve své paměti a jen a pouze ve svých vzpomínkách. Možná to bylo zkrátka čiré šílenství nebo krutost, co mě popohánělo.

Zvednul jsem ho, křídla se ve větru zlehka zachvěla, jako kdyby byla stále živá - a první silnější ranní paprsek se zatřpytil na jeho jiskřivých křídlech.

Držel jsem obě křídla mezi prsty… a trhnul jsem. Křídla se odtrhla překvapivě lehko, a tělo dopadlo na zem. Bylo to jako provinilá rozkoš - jako kdybych věděl, že bych to neměl dělat, ale přesto jsem to udělal. Téměř erotické, svým způsobem, jestli chápete, co tím myslím.

Roztrhal jsem křídla a vhodil je do větru - třepotala se jako drobní motýlci, tancovala v podzimním větru, a pak spadla na zem na smutnou a mrtvou hromádku.

Mé prsty byly pokryty třpytivým modro-černým popraškem z křídel. Zamračil jsem se a pokusil se ho sfouknout, pak jsem si otřel prsty do mikiny- ale ten třpyt tam zůstal, jako krvavé skvrny, jako by mě obviňovaly ze zabití.

Kousnul jsem se do rtu, převalil se přese mě pocit viny, ačkoli jsem neměl tušení, proč se cítím být vinen. Už předtím byl mrtvý, přesto jsem se cítil, jako kdybych ho byl zabil. Cítil jsem nenávist - k sobě, přirozeně, a slzy, jež mi kanuly po tváři.

Dupnul jsem na padlé motýlí tělo a ucítil, jak jeho drobné tělíčko pod mými teniskami povolilo. Zaječel jsem, udělalo se mi špatně, a dal jsem se do běhu.

Mé srdce křičelo, já jsem plakal a utíkal. Utíkal jsem až domů. Před domem stála má matka. Zřejmě se chystala jít mě hledat, když jsem se vytratil pryč. Pamatuji si, jak jsem se křečovitě držel její dlouhé sukně a plakal. ...


Motýl 1/3

8. srpna 2011 v 23:41 | Bjanca |  Povídky
Moc se omlouvám, že nekomentuji vaše články a na svůj blog nic nepřidavám, ale prazdniny jsou v plném proudu a já si je hodlám pořadně užít... Očekávám, že po prazdninách se vše vrátí do starých kolejí ale teď povídka.Je to v době kdy se Charlie zastřelil...


A tak tu stojím. V kaluži krve. Se svým mrtvým synem v náručí. Charlie je rozvalený v lepkavé krvi na zemi přede mnou. A to je zvláštní. Nic necítím. Zatím.

Mozek je úžasná věc. Je to tlumič otřesů, pro začátek. Zmate vaši mysl a chrání vás před přemýšlením - právě jako pocit, který máte poté, co jste tloukli hlavou o zeď nebo jste se dostali na večírek příjemně opilí.

Bylo mi špatně. Chladné, trpké slzy se mi lepily v proudech na tvář, mé bolavé oči byly neschopny dalšího pláče. Myslím, že se mi chvějí rty. Myslím, že se chvěji já sám.

A pak to přišlo. Tlumič otřesů se zhroutil a záplava bolesti, a to doslovně, se navalila do mého mozku, způsobuje přetížení emocemi - a já se dusil.

Nemohl jsem brečet, nebyly tu žádné další slzy, jen jsem se dusil a zajíkal se a má kolena podklesla a, ach můj bože, Charlieho studená krev vystříkla pod mou vahou a mně se udělalo špatně. Charlie je tak bezvládný a ledový…

Složil jsem nemístně polámané tělo svého syna stranou na zem a naklonil jsem hlavu na tu stranu, kde mám pravé ucho, nad Charlieho hruď. Je zřejmé, že je mrtvý.

Jen tomu prostě nedokážu uvěřit, nechci tomu věřit; a zatraceně dobře vím, že nic neuslyším - ale když jsem doopravdy nezaslechnul tlukot jeho srdce, vykřiknul jsem. Bezeslovný výkřik, neboť jsem ztratil hlas.

Ale jeho tělo je studené a je… Je mrtvý.

Žal, jako takový, není tím nejhorším. Tím nejhorším je učinění jediného kroku směrem pryč od ztráty, přenesení se přes to - a upřímně, ani se mi do toho nechce.

Chtěl bych takhle zůstat navždy, s jeho mrtvým tělem, pozorujíc, kterak necitelné měsíční světlo ledové barvy spočívá na jeho krásné tváři… zůstat zde, dokud bych se k němu nepřipojil.

Je to možné, slyšel jsem, že lze zemřít na zlomené srdce. Nepamatuji si jméno, ve škole nám kdysi jeden učitel čítával básně o lásce od básníka, který zemřel na zlomené srdce krátce po tom, co tyto básně napsal,

Ačkoli vím, že jeho duše odpočívá jinde. Jeho tělo je zlomené a jeho duše odlétla - k věčnému zřídlu, či do Ráje, jak mě to rodiče před tolika lety učívali, když jsem byl ještě malým chlapcem.

Není tu. A je to tak zřejmé, protože nelze vycítit jeho přítomnost. Když byl Charlie naživu, byl jsem schopen ucítit jeho přítomnost na míli daleko - šťastný paprsek bytí, plný energie, poskakující, smějící se a zpívající.

Ale přesto - i bez jeho duše ke mně jeho tělo volá. Vím, že za tím prázdným skelným pohledem není nic, až na barvu očí a tuhnoucí maso.

Vím, že i kdybych obětoval tisíce životu a svou duši zaprodal Ďáblu, ani tak bych ho nezískal zpět.

A přesto - nedokáži se z tohoto místa hnout, tohoto nekončícího moře krve a měsíčního světla, jako kdybych tu byl připoután. Jsem provlhlý. Krví, slzami a krutými, krutými, ostrými a pichlavými měsíčními paprsky.


Paže má rozhozené kolem sebe, vypadá jako úhledně přišpendlený motýl. Opět jsem položil hlavu na jeho hruď a chytnul Charlieho za ruku, pro nedostatek čehokoli lepšího. Jen jsem čekal, čekal, až mě utrpení a žal zanesou do míst, kde je i on.


Rozervali jste někdy motýla na kusy? Já ano. Je to mlhavá vzpomínka, jedna z těch provinilých, ale nicméně krásných, stejně jako všechny vzpomínky na Charlieho.

...
V sobotu odjíždím na tábor jako Ičko... pokračování by se tu mohlo objevit do pátku :) A ještě jednou se omlouvám SBčkám, že nekomentuji... Slibuji, že všechno vynahradím :) Užijte si zbytek prázdnin.